jméno: heslo: | Registrovat
  formule1.phorum.cz www.motormix.cz www.terlickyokruh.nolimit.cz www.maxpowerleague.cz www.gptours.cz
 
 
Story úspěšného amerického podnikatele a dobrodruha Thomase C. Sediveho
Story úspěšného amerického podnikatele a dobrodruha Thomase C. Sediveho

Z Prahy přes Austrálii do New Yorku – a žít, jak žít se má.

Text: Roman Klemm, Foto: Roman Klemm jr.

Roku 1968 byli on, jeho žena a dvouletý syn jedni z desetitisíců, kteří dali útěku „někam na Západ“ přednost před setrváním doma, v komunisty vzduchotěsně uzavřené České kotlině.

Tomáš Šedivý ovšem byl jedním z mála, kteří to na Západě „někam dotáhli“. Ne pro každého platilo a platí, že to „venku automaticky zvládneš od popeláře k milionáři“. Thomas Charles Sedivy (jak se in the meantime po americku jmenuje) to ale dokázal. Firma Tomsed, kterou založil, se vypracovala v největšího výrobce bezpečnostních zařízení, vrat a dveří na světě. Zaměstnával kolem 400 spolupracovníků. Tom ale dokázal ještě víc. Uměl nechat všechen spěch, stress a starosti za sebou, dokázal odbočit svou životní cestu směrem klidu a radosti. Včas své životní dílo zpeněžil a toho, co vydělal, si plnými doušky užívá, ať už na oceánech, ve vzduchu nebo na závodních tratích. K tomu zůstal „normální“ ve smyslu toho, že je schopen přátelské konverzace o čemkoliv.

Geniální Jiří Grossmann jednou napsal text k písni „Vždyť já chci jen žít, jak žít se má…“ Pražský rodák Sedivy žijící v Severní Karolíně by měl přinejmenším v tomto ohledu být každému z nás zářivým příkladem.

Při našem rozhovoru mne zajímal především coby závodník a manažer týmů, s Mr. Sedivym by si ale experti mohli stejně tak podrobně popovídat i o elektronice, ekonomice, námořní plavbě, aeronautice, kultuře, tenisu, hokeji a co já vím o čem ještě…

RK: Kam vedla kritického roku 1968 vaše cesta a co jste vzali s sebou?

TCS:
Nejdříve do Rakouska, které tehdy platilo jako „tranzitní země“. Tam si pak lidé mohli vybrat, kam půjdou dál. Migranty z Čech brali především do Austrálie, USA a Jižní Afriky. S sebou jsme měli v zásadě jen přeložené dokumenty našeho vzdělání. Já byl letecký mechanik vyučený v Avii a potom jsem vystudoval strojnickou průmyslovku, žena vychodila oděvní průmyslovku.

RK: Rozhodli jste se pro Austrálii…

TCS:
Ano, řekli jsme si, že když už, tak pokud možno daleko pryč. Zažili jsme tam ale několik zklamání. Neoplývali jsme totiž ani základy angličtiny a v tom případě jsi v Austrálii, kde je prostě „kasta lidí anglického původu“ nade všemi ostatními, neměl šanci. Já zametal ve sklárně a žena šila v malé dílně u Řeků. Neviděli jsme možnost sociálního postupu. Tehdy nám pomohlo, že jsme tam byli celá rodinka pohromadě. To dávalo sílu. Poznal jsem hodně lidí, kteří do toho šli sami a zcela ztroskotali už jen na té samotě… Zemi, která tě přijala, ses ale upsal na minimálně dva roky, takže jsme až po této době putovali dál, do USA.

RK: V Americe se dařilo lépe?

TCS:
Ano v New Yorku jsem dostal job kresliče a začal jsem tím, že jsem předělával výkresy z evropské míry do inčů. Pak už to šlo úspěšně dále…

RK: Byl jsi fandou motorsportu již v Čechách?

TCS:
Ani ne. Auta se mi všeobecně líbila, závody mi připadaly ale strašně vzdálené. Tehdy dělala do závodů jen maličká skupina lidí. A člověk musel být ve Svazarmu, což jsem nebyl. Holdoval jsem cyklistice a za béčko Sparty jsem hrál hokej.

RK: Jak a kdy jsi tedy na závodění přišel?

TCS:
Bylo to koncem 70. let v dobách, kdy má firma v New Yorku už výborně prosperovala. Jeden známý mi něco povídal o starším monopostu Formule Ford, který šlo pořídit za 4000 dolarů a byl to fun. A už jsem byl v tom. Musím ale přiznat, že se mi pro jejich estetiku líbily především sportovní prototypy, Sportscars. To pak byla má další auta.

RK: A co žena? Tolerovala tvé nově objevené hobby?

TCS:
Nemohu tvrdit, že by byla absolutním fandou – trpěla mi to ale. Od té doby to bylo tak, že jsem z výdělku naplnil ledničku a zbytek šel na gumy a benzín… Má žena vlastně ani nechtěla být s sebou na dráze, protože se toho sportu bála. Později se ale vypracovala v nejlepšího výrobce hamburgerů celého paddocku. I většina ostatních jezdců k nám chodila jíst. Když nás pak Věra předčasně opustila, tak se ostatní piloti sami sebe začali ptát, proč na závody ještě jezdí, když už její hamburgery nejsou k mání…

RK: Jako velká postava US-motorsportu pocházející z Čech mne napadá Vašek Polák. Potkal jsi ho, nebo měl jsi s ním co dělat?

TCS:
Osobně jsem ho nepotkal. Myslím, že skončil s racingem, než jsem já pořádně začal. Po jeho smrti jsem ale byl v jeho shopu nakupovat. Měl tam naštosované absolutní unikáty. Například dvanáctiválcové motory Porsche a dokonce kompletní CanAm-917, ve kterém za něj jezdil Jody Scheckter a další crazy things. Procházel jsem jeho několikapatrový sklad a zíral. Do poschodí se lezlo po žebříku a podlaha se pod námi vlnila. A nebudeš věřit, kdo vedl rozprodej: Brian Redman!

RK: Když už jsme u osobností. Měl jsi ohledně motorsportu nějaké vzory?

TCS:
Vůbec ne. Já motorsport provozoval jen pro radost – zvrtlo se to ale do polo-profesionality. Mým idolem byl vždy Steve McQueen – ale i toho jsem jaksi propásl. S Redmanem mě ale pojí veselá historka. Pamatuji na kvalifikaci sportovních vozů ve Watkins Glenu, kde mi to zvláště „sedlo“. Kvalifikoval jsem se daleko vepředu, právě před ním. Ještě na gridu za mnou nevěřícně přišel a zeptal se: „Co ty tady děláš? To asi měli chybu v časomíře, ne?“ První stint proti mě pak ale raději nechal jet co-pilota Adamse…

RK: Musím přiznat, že v Evropě mimo Indy 500, ChampCarů a NASCARu o struktuře sportu v Americe nic moc nevíme. Jak je organizován?

TCS:
USA jsou rozděleny na šest regionů. Tam se jezdí s Formulemi Ford 1600, Ford 2000, F-Mazda, Formula-V, Formula Atlantic a ve třídách různých sportovních vozů na silničních okruzích o regionální mistrovství. Nejlepších šest každého regionálního šampionátu se pak utká ve velkém celoamerickém finále. Celkem 24 tříd! A to jsou pak opravdu velké happeningy s několika sty účastníky. Tuhle cestu šli přes Indy Lights všichni mladí Američané, kteří to později dotáhli do Indianapolisu.

RK: Jak se tam dařilo tobě?

TCS:
Musím říci že moc dobře. Na sportovním Raltu RT5, což byla formule Atlantic se sportovní karosérií, jsem několikrát vyhrál regionální mistrovství. Do amerického finále jsem se kvalifikoval mezi lety 2001-2004 čtyřikrát a ve své třídě jsem skončil jednou druhý a dvakrát třetí. Já měl kolikrát hodně rychlé sporťáky. Jednomu z nich se dokonce přezdívalo Spitfire, protože byl tak mrštný a na pasážích z kopce se vrhal s úspěchem jako stíhačka na silnější soupeře.

RK: Startoval jsi ale i ve velkých mezinárodních podnicích…

TCS:
Ano, ve třídě IMSA Light jsem byl na startu například v Daytoně a v Sebringu. Později jsem se stal partnerem Genoa Racingu v American Le Mans Series a náš tým vyhrál 12hodinovku v Sebringu a skončil na druhém místě v šampionátu.

RK: Co považuješ za své největší sportovní úspěchy?

TCS:
Výše zmíněné pódia v US-mistrovstvích, no a pak závod Střední Zóny FIA Formule 3 v Brně, který jsem vyhrál. Stal jsem se tím prvním Američanem, který vyhrál závod ve východní Evropě.

RK: Co tě zaválo do „zóny F3“?

TCS:
Začátkem 90. let jsem si chtěl splnit přání a jezdit jednu sezonu v Evropě. Můj Ralt se na to dobře hodil. Ohledně vyhlašování vítězů zmíněného podniku v Brně si pamatuji, že mi tam tehdy sestra podala flašku nějakého sektu. Ředitel závodu (pozn. autora: asi to byl ing. Rosický) mi ale řekl, ať jim tam nezavádím takové amerikanismy, jako stříkání šampaňského. Stáli jsme tedy bez hnutí na stupínku a dlouho se nedělo nic. Václav Lím vedle mne už navrhl, že tedy půjdeme, když najednou spustila americká hymna. Oni celou dobu hledali patřičnou desku…! Nevěděl jsem, že si dají tolik práce – myslel jsem, že mi zahrají českou.

RK: Co bylo tím nekritičtějším dnem, který jsi na závodech zažil?

TCS:
Bylo to v Atlantě, když můj vůz začal pomalu hořet. Já hlupák myslel, že dojedu až do boxů a nezastavil jsem hned na místě. V jedné z pomalejších zatáček to pořádně baflo. Začal jsem se dusit a nějakým způsobem jsem se z vozu dostal, aniž bych odmontoval volant – což za normálních okolností není možné (kamarádi mi pak říkali, že asi mám gumové nohy). Odkutálel jsem se na trávník vedle vozu, do úhlu, ve kterém mne nebylo vidět. Vůz už naplno hořel a speaker okruhu hlásil, že je jezdec červeného prototypu s největší pravděpodobností uvězněn ve voze a uhořel. Má žena byla v boxech. Věděla, že v závodě byla dvě červená auta a to druhé kolem ní právě projelo… Myslela tedy že jsem zemřel, to bylo strašné. Naštěstí jsem měl jen lehčí popáleniny. V nemocnici jsem ale pobyl, protože jsem se nadýchal hodně roztaveného plastiku.

Mimo to: snad dva nejhorší víkendy na závodní trati jsem zažil právě letos ve Spa a v Monze. Juan Manuel Correa byl takovej snaživej kluk a dobře znám jeho tátu. Je to katastrofa…


RK: V dobách tvých začátků sis formulky připravoval sám, později jsi ale vedl i profesionální tým…

TCS:
Ano, založil jsem Legacy Racing a mým plánem bylo podpořit kariéru slibného Sama Beasleyho. Byl senzační. Roku 2015 vyhrál naprosto dominantním způsobem šampionát Formule Ford 2000: ze 14 závodů si dvanáctkrát vezl domů zlatý pohár. Mezi sezonami se mu ale narodilo dítě a od dalších závodů najednou jezdil jen o pátá místa. Zeptal jsem se ho, co se děje, a on odpověděl, že by šel raději od toho… Investice 500.000 dolarů byla v prachu.

RK: Sám jsi závodil až do minulé sezony.

TCS:
Ano, zvláště US-BOSS Series pro vozy F1 a IndyCars se mi líbila. Jezdili jsme na krásných amerických tratích jako Watkins Glen, Road Atlanta, Mid Ohio, Road America, Virginia… Měl jsem Lolu-Chevrolet a roku 2003 jsem se stal mistrem.

RK: Zkusil jsi na tvém IndyCaru i ovál?

TCS:
Celý ne. Jen na trioválu v Poconu jsme ho jeli témeř celý. Přerušila to jen krátká sekce v infieldu.

RK: Startoval jsi se speciály ORECA v ALMS a i na Porsche 911 v evropském šampionátu FIA GT. Nenapadlo tě někdy nastoupit ve 24h Le Mans?

TCS:
Ne, v Le Mans jsem byl pouze jako sporting manager s Charouzovým povedeným projektem Aston Martin-Gulf-Lola.

RK: Čímž bychom byli u tvé spolupráce s Antonínem Charouzem. Jak ses k němu dostal?

TCS:
Poprvé jsme se setkali, když startoval na Pikes Peaku. Potom mě nasadil roku 1994 ve Formuli 3 a já se stal i sportovním manažerem jeho českého týmu ve Formuli A1GP.

RK: Jaká je tvá letošní funkce ve stáji Sauber Junior Team by Charouz?

TCS:
Starám se o sponzory, VIPy, o jezdce a jejich rodiče. Po událostech ve Spa naši jezdci ale spíše potřebují psychologa, než driving coache…

RK: Jak je to možné, že jsi si po 50 letech ve Státech uchoval tak perfektní češtinu bez jakéhokoliv přízvuku?

TCS:
Díky tenisu! Při US-Open v mém domě v New Yorku vždy bydleli čeští tenisti.

Komunisti je sice pustili vydělávat, nedali jim ale s sebou dost peněz na hotel. Dodnes máme kontakt. Nikdy mi to nezapomněli.


RK: Jaký je tvůj názor na moderní motorsport?

TCS:
Myslím, že je to tak OK, jak to je. V ohledu na Formuli 1 si myslím, že hodně pomohou nová pravidla a znovuzavedení wing-carů a ground effectu.

RK: A nakonec pryč od motorsportu: figuruješ i jako filmový producent…

TCS:
V Charouzově týmu nám dělal fotky Adolf Zika. Jednou mě oslovil s nápadem udělat film o Janovi Saudkovi. Řekl jsem mu, že když Saudka přiměje ke kooperaci, tak do toho půjdu jako producent. A on opravdu spolupracoval!

RK: A poslední otázka – co chceš ještě zažít, na co se vrhneš jako další? 

TCS: Hodně cestuji, mám naplánovanou cestu do Austrálie a na Nový Zéland. Určitě se objevím v Evropě na automobilových závodech, dostavím chatu na horách a chtěl bych najít více času pro sebe.

 

 

Přidejte na : Facebook delicious Delicious
 
Nenalezen žádný článek
Nenalezen žádný komentář.
PF 2019Přejeme všem čtenářům Motorelaxu krásné Vánoce a mnoho nádherných zážitků s motosportem v příštím roce.
20:14, 10.11.
20:19, 30.10.
18:32, 30.10.
18:08, 30.10.
20:59, 26.10.
21:46, 23.10.
19:14, 19.10.
19:42, 07.10.
19:28, 07.10.
21:19, 29.09.
21:28, 19.09.
22:22, 28.08.
21:25, 22.08.
10:47, 19.08.
12:55, 17.08.
12:35, 16.08.
15:52, 02.08.
21:50, 22.07.
22:16, 20.07.
21:54, 17.07.
19:38, 15.07.
23:52, 12.07.
15:00, 27.06.
14:47, 11.06.
15:08, 03.06.
13:29, 21.05.
12:49, 21.05.
11:49, 21.05.
11:28, 21.05.
21:59, 16.05.
Závod historických vozů v Pau Valencie - zřícená skleněná kukaň VIPJKDesigns - přilby českých jezdců - (c) JKDesigns
Mercedes-Benz SLR McLaren Mercedes-Benz SLR McLarenMercedes-Benz SLR McLaren Roadster
McLaren F1 roadcar Race of Champions