jméno: heslo: | Registrovat
  formule1.phorum.cz www.motormix.cz www.terlickyokruh.nolimit.cz www.maxpowerleague.cz www.gptours.cz
 
 
To byly závody Monaco Historique 2018
To byly závody Monaco Historique 2018

Text a foto: Roman Klemm

Již pojedenácté pořádal Automobile Club de Monaco svou binnuální Grand Prix Monaco Historique. Co před 20 lety začalo jako nezávazná přehlídka závodních automobilů k jubileu trpasličího státu, je dnes jedním z nejlepších historických podniků na světě. Změnil se ovšem i postoj účastníků. Pokud bylo kdysi cílem majitelů hříšně drahých skvostů na čtyřech kolech projet se po trati Velké ceny, jde dnes především o to vyhrát – za každou cenu!

K 11. vydání si pořadatel připravil několik změn, týkajících se připuštěných tříd. Poprvé vypsal závod pro „wing-cary“ formule 1 z let 1977-1980, zato vypustil účast slabších monopostů F3 a F-Junior. Do Monaka se k tomu vrátili krotitelé burácejících a latentně nebezpečných závoďáků z doby před světovou válkou. Tohle se na trati v sedmi vypsaných skupinách dělo.

Serie A – Závodní vozy z předválečné doby

Po čtyřleté přestávce se ACM rozhodl k logickému kroku, vypsat třídu A znovu pro vozy předválečné doby. Tedy pro stroje z dob, kdy historie motosportu v Monaku začala. Minulý podnik se bez těchto „Voitures de Grand Prix d´avant-guerre“ musel kvůli klesajícímu počtu vozů a hlavně z bezpečnostních důvodů obejít: piloti totiž krotí tato vozidla jaksepatří, aniž by byli vybaveni bezpečnostními pásy nebo ochrannými oblouky.

Mezi 16 zúčastněnými to byly vozy značky ERA, které burácely knížectvím nejrychleji. Pole position si zajistil Švýcar Michael Gans (Typ R1B z roku 1935) časem 2:04,301. Jen o 0,3 s pomalejší byl Ir Paddins Dowling na typu R5B z roku 1936. I 3. místo patřilo vozu ERA (R4A) s Britem Nicholasem Toplissem za volantem. Následovali klasikové Maserati, Bugatti, Talbot, Frazer-Nash, Amilcar a Delage.

Pod zataženou oblohou, ale za sucha, se Gansovi start vůbec nevydařil. O vlásek mu odumřel motor a špičku tak převzal Dowling. Jako třetí se zařadil Topliss. Angličan si poté celých 10 kol šikovně hlídal dostatečný náskok a vyhrál. Do hegemonie ERA se dokázal vmísit jen dravý Anthony Sinipoli na Maserati 6CM (1936), který se dostal před Toplisse a navzdory „hodinám“ v zatáčce Mirabeau v posledním kole udržel 3. místo!

Výsledek serie A:

1. Paddins Dowling, ERA R5B (1936)

2. Michael Gans, ERA R1B (1935)

3. Anzhony Sinipoli, Maserati 6CM/4CM (1936)

4. Nicholas Topliss, ERA R4A (1935)

5. Lukas Halusa, Bugatti 35C (1927)

6. Terry Crab, ERA R12C (1937)

Série B – Monoposty F1 a F2 postavené před rokem 1961

Do závodu se kvalifikovalo 23 vozů a nejrychlejší Lotus-Climax 16 Angličana Nicka Padmoreho byl o sekundu rychlejší než Tony Wood (Tec-Mec F415), Julian Bronson (Scarab F1) a další Lotus 16 Joaquina Folcha.

Za perfektního slunečna předvedli Padmore s Bronsonem klasický předčasný start – to jen k tomu, jak nervozní účastníci Monaco Historique jsou. Bronsonův Scarab převzal špičku před Padmorem a Woodem, který na rozdíl od konkurentů na startu témeř zůstal stát. Od 4. kola souboj na špičce přitvrdil a zelený Lotus atakoval v každé zatáčce americký Scarab postavený svého času pro miliardáře Lance Rewentlowa. Po zábavné bitvě, trvající dvě kola, se Padmore v Rascasse protáhl do vedení. Nejvíce se nakonec ale přeci jen radoval Tony Wood.
Oba konkurenti před ním obdrželi za svůj předčasný start penalizaci drive-through, a tak vyhrál Woodův rudý Tec-Mec.

Výsledek série B:

1. Tony Wood, Tec-Mec (1959)

2. Nick Padmore, Lotus 16 (1958)

3. Joaquin Folch, Lotus 16 (1959)

4. Julian Bronson, Scarab-F1 (1960)

5. Guillermo Fierro-Eleta, Maserati 250F (1954)

6. Max Smith-Hilliard, Lotus 16 (1958)

Série C – Sportovní vozy s motory vpředu postavené v letech 1952-1957

Málokdo dnes ví, že byl ACM roku 1952 „nevěrný“ monopostům a Velkou cenu Monaka tehdy jednorázově vypsal pro sportovní vozy. Z tohoto důvodu nesmějí tyto skvosty ani při Monaco Historique chybět.

V kvalifikaci se sešlo krásné pole 33 vozů a nejlépe si vedl Brit Chris Ward na Cooperu Jaguar T33. Za ním se tlačila přehlídka krásně karosovaných Maserati, Listerů, Astonů, Ferrari, Gordini a dalších.

Pokud někoho počasí v neděli „obdarovalo“ zvláště zle, tak to byla právě Série C, která závodila za průtrže mračen. Výborný Ward ale i tak v žádném okamžiku nedal vítězství z ruky a vyhrál před Španělem Fierro-Eletou (Maserati) a krajanem Martinem Huntem (HWM-Jaguar).

Výsledek série C:

1. Chris Ward, Cooper-Jaguar T33 (1954)

2. Guillermo Fierro-Eleta, Maserati 300S (1957)

3. Martin Hunt, HWM-Jaguar Sport (1954)

4. Frederic Wakeman, Cooper-Jaguar T38 (1955)

5. Patrick Blakeney, Frazer Nash LM Replica (1952)

6. Tony Wood, Lister Bristol (1954)

Série D – Formule 1 postavené v letech 1961-1965

Klasický souboj Lotus-Ferrari čekal na dobře obsazené ochozy ve třídě Formule 1 let 1961-1965. Lotus-Climax 25 týmu Lotus Classic a jeho pilot Andy Middlehurst tento závod již několikrát vyhráli a do Monaka přijeli s cílem prvenství obhájit. Vozu, který připravuje osobně legendární technik Bob Dance, se postavil především Američan Joseph Colasacco na dvanáctiválcovém Ferrari 1512. Prostě Jim Clark, John Surtees, Colin Chapman a Enzo Ferrari by si přišli na své!

V kvalifikaci byl Middlehurst o 2,5 s před Colasaccem. Za nimi se tlačilo dalších 31 „doutníků“, z nichž byly nejrychlejší s témeř identickým časem Brabhamy BT7 a BT11 Američanů Jamese Kinga a Charlese Nearburga.

Po startu dostál Middlehurst roli favorita a ujal se vedení. Další kola knížectvím ale asi nevěřil vlastním očím: Američan Colassaco jel jako o život a držel rudý vůz bezprostředně za zeleným Lotusem! Monaco roku 2018 zůstane Middlehurstovi v paměti jako velký kus práce, měl totiž celých 10 kol co dělat, aby nějak udržel silný dvanáctiválec za sebou! Cílem projel s náskokem pouhých 6 desetin. 3. King měl na oba velké konkurenty ztrátu 22 s.

Výsledek série D:

1. Andy Middlehurst, Lotus 25 (1962)

2. Joseph Colasacco, Ferrari 1512 (1964)

3. James King, Brabham BT7 (1963)

4. Charles Nearburg, Brabham BT11 (1964)

5. Andrew Beaumont, Lotus 24 (1962)

6. Dan Collins, Lotus 21 (1961)

Série E – Formule 1 postavené v letech 1966-1972

Ve třídě E nestála za pozastavení pouze soupiska strojů, ale i seznam pilotů. V monopostech z let 1966-1972 se sešlo pravděpodobně nejsilnější jezdecké pole ročníku. Ale posuďte sami: Pole position si na Marchi 711 zajistil bývalý mistr F3000 Bjorn Wirdheim, bývalý pilot F1 a vítěz Le Mans Paolo Barilla se přihlásil na Ferrari 312B, se kterým roku 1970 vyhrál Regazzoni v Monze, ex-pilot GP2 Andy Soucek se odvážil do historického sportu a usedl do BRM P153 po legendárním Pedrovi Rodriguezovi, jezdec WEC-GT Michael Lyons startoval na Surteesu TS9, další bývalá naděje GP2 Clivio Piccione osedlala McLaren M14A a geniální konstruktér Adrian Newey chtěl v Lotusu 49B znovu ukázat světu, že neumí pouze za rýsovacím prknem.

Wirdheim vyhrál kvalifikaci s náskokem 0,4 s na specialisty Stuarta Halla (McLaren M19A), Maxe Smitha-Hilliarda (Surtees TS9B) a Japonce Katsuaki Kubotu (Lotus 72). Barilla se kvalifikoval hned pred Souckem jako 5., Lyons směl vyrazit z 9., Piccione z 10. a Newey ze 13. místa.

Profesionál Wirdheim sice vyrazil perfektně, motivovaný Hall se mu ale hned pověsil na paty. Tato dvojice si pozvolna vyjela náskok na Smitha s Kubotou, bojujícími o 3. místo. Jako 5. následoval Barilla před Souckem. Po 4 kolech znovu srazila pole neutralizace a první čtyři pak bojovali v těsném semknutí dále, než museli Kubote a Smith odstoupit. Wirdheim s Hallem předvedli publiku v závěrečných kolech přímo královský souboj o trofej, kterou ve třídě E předal sám kníže Albert. Švéd musel použít všech triků, aby s náskokem 0,389 s vyhrál.

„Jsem absolutně šťasten a děkuji týmu za to, že mi umožnili startovat. Před lety jsem tu zahodil jisté vítězství ve Formuli 3000 (Bjorn tehdy polevil kolo před cílem!), teď jsem si to vynahradil! Stuart je výborný jezdec a koncem závodu byl jasně rychlejší – až je mi ho líto, že dojel jen 2. Ostatně tu má ještě další možnosti vyhrát,“ těšil se Wirdheim. Třetí dojel Lyons na Surteesu.

Výsledek série E

1. Bjorn Wirdheim, March 711 (1971)

2. Stuart Hall, McLaren M19A (1971)

3. Michael Lyons, Surtees TS9 (1971)

4. Philippe Scemama, Surtees TS9B (1971)

5. Charles Nearburg, Brabham BT33 (1970)

6. David Shaw, March 721 (1972)

Série F – Formule 1 postavené v letech 1973-1976

Profíky a bývalé superstars našel pozorný divák i v poli F, tedy ve vozech z let zlaté éry F1 1973-1976. Ze 32 přihlášených trénovalo 29 vozů a 3. čas za Stuartem Hallem (McLaren M23) a Michaelem Lyonsem (McLaren M26) zajel bývalý pilot F1 Alex Caffi (Ensign N176). Za Nickem Padmorem (Shadow DN5) číhal na startu několikanásobný vítěz Le Mans Marco Werner (Ferrari 312B3), 9. čas zajel někdejší jezdec F3000 Nicky Pastorelli (Surtees TS19).

Bylo tedy nač se těšit a závod, který Série E v neděli odpoledne nabídla, byl jedním z nejlepších a nejnapínavějších, které se v Monaku kdy uskutečnily. Startovalo se na mokré trati za lehkého mrholení a ředitelství se proto rozhodlo nechat pole po dvou zaváděcích kolech vyrazit letmým startem. Hall tedy bez problémů proměnil pole position ve vedení, z 1. místa se ale netěšil dlouho. Ve 3. kole se před běj dostal agresivní Lyons. Créme-de-la-créme tohoto závodu, to jest čtyřlístek Lyons-Hall-Caffi-Werner poté ujížděl v boji o prvenství ostatním, než Werner ztratil 2 s při předjíždění opozdilců. Kolem poločasu závodu odložil
Pastorelli svůj Surtees do bariéry Tabákové zatáčky a následující neutralizace jakoby připravila Halla o jeho rytmus. Na 2. místo se před něj posunul Caffi a následoval velkolepý boj Itala s Lyonsem, při kterém se Ensignu před přístavní šikanou uvolnil zadní závěs a Caffi šel do hodin! S jiskřícím vozem poté ve stylu Giullese Villeneuvea dojel do boxů a vzdal. Lyons si tedy vybojoval další velké vítězství v Monaku, zatímco se za ním přeli Hall s Wernerem o každý centimetr úzké tratě. V cíli byl Brit o 0,5 s před Němcem a diváci jim aplaudovali ve stoje z tribun!

Výsledek série F

1. Michael Lyons, McLaren M26 (1976)

2. Stuart Hall, McLaren M23 (1973)

3. Marco Werner, Ferrari 312B3 (1974)

4. Andrew Haddon, Hesketh 308C (1975)

5. Jordan Grogor, Maki F101C (1974)

6. Maximilian Werner, Ferrari 312B3 (1974)

Série G – Formule 1 postavené v letech 1977-1980

Účast vozů éry „wing-carů“ byla při Monaco Historique novinkou, 34 účastmél§ kvalifikace ovšem potvrdilo pořadateli správnost zavedení této třídy. Bojovalo se v ní snad nejtvrději, což smutně potvrdil počet obětí po tréninku a kvalifikaci. Nejprominentnější obětí přitom byl bývalý jezdec DTM Harald Becker, který zničil svůj Arrows A3 v St. Devote již v pátek. Na početné nehody v sobotu doplatil i rychlý domácí pilot Frederic Lajoux, jehož Arrows A1 nastoupil předčasnou cestu do dílny po srážce s Folchovým Brabhamem BT49.

Nejrychlejší čas si zapsal bývalý talent britské F3, Martin O´Connell na voze ATS D4. Když opomeneme Lammersovo senzační 4. místo v kvalifikaci v Long Beach roku 1980, tak tento model nikdy nestačil ani na střed pole – výsledek Monaco Historique ale měl potvrdit, že v knížectví jde z velké části o talent pilota. O´Connellův čas 1:29,808s byl nejrychlejším časem celého podniku. Za ním se kvalifikoval Jordan Grogor (Arrows A3), favorizovaný Hesketh 308E Michaela Lyonse, Nick Padmore (Shadow DN9) a Nicky Pastorelli na dalším z početných Arrowsů A3.

Také třídu G vyslal pořadatel na mokré vozovce do závodu letmým startem. O´Connell tedy udržel první místo, za něj se ovšem posunuli Lyons s Padmorem. Bylo zajímavé, že Lyons, který se svým Heskethem po Rupertovi Keeganovi ovládl poslední dva ročníky Monaco Historique, nedokázal na lídra vyvinout dostatečný tlak. Naopak: žlutý ATS si vybudoval dvousekundový náskok a šikovně ho držel. Od poloviny závodu bylo zřejmé, že Lyonse trápí technika. Předjel ho nejen Padmore, brzy i Pastoreli a Grogor. Na osychající vozovce vozy silně nedotáčely a jejich měkké profilované pneumatiky se začaly drolit. Bratrovražedný souboj o 3. místo obou Arrowsů skončil odstoupením Pastorelliho a stopami jeho pneumatik na nose Grogorova vozu... Martin O´Connell nakonec slavil po 18 bezchybných kolech s náskokem 2,6 s na Padmoreho velké vítězství. Zakladatel firmy ATS Gunther Schmid by měl v Monaku roku 2018 radost, kdyby se tohoto dne dožil...

Výsledek série G

1. Martin O´Connell, ATS D4 (1980 )

2. Nick Padmore, Shadow DN9 (1978)

3. Jordan Grogor, Arrows A3 (1980)

4. Michael Lyons, Hesketh 308E (1977)

5. Jamie Constable, Shadow DN8 (1977)

6. Manfredo Rossi di Montelera, Lotus 80 (1979)

 

 
 

Přidejte na : Facebook delicious Delicious
 
Nenalezen žádný článek
Nenalezen žádný komentář.
Novinky ze světové rallyeExterní příspěvek ... Začátek měsíce června se blíží a s ním i další díl z dlouhého seriálu Mistrovství světa v rallye 2014. Prvních pět závodů již máme za sebou a ten šestý, pořádaný na horké a prosluněné italské půdě, pomalu klepe na dveře.
22:27, 16.09.
18:27, 04.09.
21:09, 28.08.
20:42, 28.08.
23:01, 22.08.
16:46, 05.08.
22:26, 28.07.
21:49, 24.07.
13:02, 22.07.
22:34, 18.07.
22:57, 04.07.
19:44, 02.07.
22:12, 26.06.
22:48, 23.06.
23:36, 22.06.
13:15, 21.06.
09:46, 21.06.
09:36, 21.06.
08:58, 21.06.
14:30, 14.06.
22:10, 12.06.
13:15, 10.06.
22:28, 06.06.
21:49, 28.05.
22:00, 24.05.
19:43, 20.05.
23:05, 19.05.
20:33, 16.05.
19:55, 16.05.
19:23, 15.05.
Závod historických vozů v Pau Valencie - zřícená skleněná kukaň VIPJKDesigns - přilby českých jezdců - (c) JKDesigns
Mercedes-Benz SLR McLaren Mercedes-Benz SLR McLarenMercedes-Benz SLR McLaren Roadster
McLaren F1 roadcar Race of Champions